Galerie: Obnovuje rodinný statek a pěstuje květiny v souladu s přírodou

Pradědeček sedlák 

Příběh Kytek od potoka vlastně začal už před více než sedmdesáti lety. Pradědeček Míly, pan Tomek, byl sedlák z Velkých Přílep. Měli krávy, koně, polnosti. „Jeho statek byl prý ten nejupravenější, jak mi vyprávěl soused, který jako malý kluk pamatuje dobu před kolektivizací,“ vypráví Míla. V padesátých letech Tomkovi dopadli stejně jako tisíce jiných rodin – statek, pole, zvířata a téměř celý majetek jim znárodnili. Rodinu vystěhovali do sousedního domečku o dvou místnostech. „Detaily z té doby neznám. Dědeček se totiž rozhodl, že o tom nebude mluvit. Nechtěl, abychom věděli, kteří sousedé zasedali v komisi, která o vyvlastňování rozhodovala,“ říká Míla. Jaké to bylo, žít vedle statku, který sami postavili, a dívat se na to, jak chátrá, si nedovede ani představit. 

Ze záhonů na ministerstvo a zpátky

V restitucích vrátili rodině pole i statek. „Ten byl v podstatě vybydlený, holé zdi. Nikdo nám nevrátil to nejdůležitější – rodinnou tradici a znalosti. Dědeček byl už v důchodu a vyřešil situaci stejně jako většina restituentů – něco prodal, pole pronajal místnímu zemědělskému družstvu a statek jako sklad stavebnin,“ vzpomíná Míla na dobu, kterou už sama zažila. Zahrada a příroda pro ni byla právě díky dědečkovi a babičce, kteří na zbylém pozemku hospodařili, láskou od dětství. Svoji zeleninu si pěstovala už v šestnácti. Vystudovala agroekologii a začala pracovat na Ministerstvu životního prostředí. Po čase odešla do nevládního sektoru, před sedmi lety spoluzaložila KomPot, zelinářství založené na principu komunitou podporovaného zemědělství. To jí změnilo život. „Ucítila jsem, jakou sílu má to, že pracuji na poli, kde pracoval praděda. A taky jsem pochopila, že to, co jsem se naučila v zahradě od svých předků, je jedinečné. A pak kamarádka řekla: Když nám jde tak dobře zelenina, proč by nešly ekologické květiny? A já jsem neváhala a založily jsme Kytky od potoka. Za pár měsíců jsme vykáceli křoví, zorali a začali poprvé sázet,“ vzpomíná na dobu před pěti lety, kdy vznikly Kytky od potoka. 

Tady hospodařil už Míly pradědeček. Teď je tu květinové pole. Mílu jsme s fotografkou navštívily na podzim, zrovna když přišly první mrazíky. I tak bylo na pozemku co sklízet.  

Co bylo hlavním motivem právě pro květiny? 
Situace s kytkami na českém trhu. Většina jich pochází ze zemí jako je Keňa nebo Ekvádor a jejich nízká cena je vykoupena otřesnými pracovními podmínkami dělníků. Můžete si být jisti, že z ceny, kterou za květiny zaplatíte, jde jen zlomek těm, kteří je vypěstovali. Produkce je také spojena s rozsáhlým poškozováním přírody a bezohledným využíváním přírodních zdrojů. Pěstírny totiž velmi často zamořují okolí hnojivy a pesticidy. Na závlahu se spotřebuje obrovské množství vody, které se pak nedostává pro místní obyvatele. Většina českých pěstitelů květin prohrála konkurenční boj s holandskými dovozci už v 90. letech. 

Dá se s tím ve větším měřítku ale vůbec něco dělat? 
Určitě ano! Poslední dobou se situace zajímavě mění a stále častěji si můžeme koupit hrnkové květiny od českých pěstitelů. A mě ještě více těší, že se každým rokem objevují noví drobní pěstitelé řezaných květin. Buďte aktivní a ptejte se svých květinářů na to, odkud jsou jejich kytky. Pokud uvidí poptávku, dokáží se přizpůsobit. Je to běh na dlouhou trať, ale stojí to za to. 

Co když ale potřebujeme kytici třeba teď v zimě, kdy nic neroste? 
Ale roste, jen jsme už tak nějak zapomněli, že střídání ročních období je přirozené a má veliké kouzlo. Každý měsíc přináší něco jiného. V únoru vám neuvážeme puget z růží nebo tulipánů, ale třeba ze stálezelených lístků a větviček, které se do týdne zazelenají a do dvou týdnů vykvetou. Používáme k tomu například kočičky, zlatý déšť, březové větvičky, planou třešeň, břečťan, nebo hloh. Taková kytice vydrží dlouho a postupně se mění. 

Vy jste tvorbu nejenom zimních kytic začala učit lidi i na workshopech, které probíhají právě tady na statku po vašem pradědečkovi. Co ještě se tu letos chystá? 
Chtěla bych potenciál téhle velké budovy využít naplno, a tak jsem se rozhodla, že rodinný statek otevřu veřejnosti a posunu blíž jednadvacátému století. Zatím tu máme floristickou dílnu a na jaře otevřeme zážitkové květinářství. Kromě květin budete moci přijít relaxovat třeba na nějaký tvůrčí workshop. Prostor bude částečně sloužit jako netradiční coworkingové centrum. V klidu si tu budete moci dát pracovní schůzku nebo pracovat offline mezi květinami. Kromě tvůrčích dílen budeme pokračovat také v úspěšném portrétním focení s květinami, které pro nás zajišťuje skvělá fotografka Nikol Klapková. Plánujeme toho opravdu hodně a já se na ten ruch na tom našem květinovém statku opravdu moc těším. Celý rok bude ve znamení sdílení a radosti. Chci, aby statek byl místem, kde se budou moci setkávat a inspirovat lidé s podobnými hodnotami.

Foto: Zuzana Veselá