Ilustrátorka Renata Fučíková o své kolekci vánočního porcelánu pro Rosenthal

Jak taková vánoční kolekce vzniká?

Když jsem dostala první mail s nabídkou na návrh designu, byl to pro mě pozitivní šok. O podobné práci jsem dlouho snila, ale zatím jsem nenašla čas hledat nějakého výrobce, jít se mu představit, nabídnout svoje síly. A teď najednou přišla porcelánka za mnou - a přímo věhlasný Rosenthal. Práce pro velkou porcelánku je dost náročná: celá kolekce se musí důkladně připravit už s dvouletým předstihem. Jela jsem se tedy do továrny seznámit a setkala jsem se s úžasným týmem designérského studia. Provedli mě sklady, muzeem, ukázali jednotlivá pracoviště. Povečeřeli jsme spolu a navázali osobní přátelství. Píšeme si a některé detaily návrhů se řeší videokonferencí, protože tým se skládá z výtvarníků, kteří žijí v různých koutech Evropy.

Kolekce vyvolává vzpomínky – je plná dětí, které se společně věnují zimním sportům. Proč jste vybrala tenhle motiv?

Na začátku bylo dost obecné zadání: kolekce vánočních ozdob s drobnými ilustracemi a kolekce vánočního porcelánu. Měla jsem se svým projevem napojit na svého předchůdce, dánského ilustrátora jménem Ole Winter. Jeho ilustrace jsou spíše statické a na mě působí až příliš barevně. Pokusila jsem se barevnou škálu trochu ztlumit, vždyť zimní příroda je spíš jako stará rytina: holé větve stromů, mlhavá obloha, dým z komínů. Abych scenérii rozveselila, navrhla jsem, že celá kolekce zobrazí zimní sportování, pohyb dětí na sněhu a ledu. Vždyť porcelán je stejně bílý jako právě sníh a led. 

Tohle je dóza na cukroví, na kterou budou vaše děti vzpomínat po zbytek života. Máte i vy pár takových kousků ze svého dětství?

Byla to vaše první realizace porcelánu s využitím ilustrací?

Je to tak. Sice jsem kdysi pomáhala své mamince, sochařce Aleně Kroupové, restaurovat kachle z delftské fajáns. Maminka byla kdysi na EXPO Brusel oceněná zlatou medailí spolu s dalšími výtvarníky, pak ještě v Montrealu a v Ósace, ale v 70. a v 80. letech se věnovala restaurování zámeckých kachlových kamen a reliéfů v palácích. Měli jsme třeba doma slavnou lunetu od Andrey della Robbii z pražské Národní galerie. Ale maminčinu sochařskou dráhu jsem nenásledovala, vystudovala jsem ilustraci a grafiku na UMPRUM. Vyjadřuju se přece jen spíše v ploše, kresbou, akvarelem, kvašem nebo rytinou.

V čem je specifická práce s porcelánem a kde jste čerpala inspiraci?

U každého jednotlivého kusu musíte brát v potaz jeho tvar a využití. Vzpomínala jsem na svoje dětství, kdy jsem jídávala u babičky na starém porcelánu z 19. století. Měli jsme talíře z lovecké kolekce mého pradědečka, vášnivého nimroda. Kolem houbové polévky se mi vinuly dubové větve a skákali ohaři. Další vzpomínkou bylo moje dětské nádobí, na němž jsem měla malé indiány. Když jsem dojedla kaši, za odměnu jsem si mohla prohlédnout, jak skáčou kolem teepee, jedou na koni a koupou se v řece. Právě tyhle veristické výjevy mi běžely hlavou, když jsem chystala velký talíř na cukroví: pojala jsem ho jako kruhový rybník, na němž se honí děti na bruslích. Starší kluci hrají hokej, holky zkoušejí piruety, malé děti šmajdají a padají. Ale všem je dobře, protože jsou Vánoce!

Součástí kolekce Zimní radovánky od Renaty Fučíkové jsou i vánoční ozdoby.

Představovala jste si při tvorbě i lidi, které vaše návrhy osloví?

Myslela jsem na děti, jak budou s radostí hledat malé příběhy na talířcích a miskách. Myslela jsem na jejich maminky, jak budou láskyplně aranžovat cukroví mezi lyžaře, veverky a modravé havrany. Myslela jsem na tatínky, jak budou s chutí plenit plné mísy a pak najdou na jejich dně sportovce a řeknou si: Ha! Je čas začít se hýbat! Myslela jsem na to, že se rodiny i s babičkami a dědečky sejdou a zavzpomínají, jaké bývaly Vánoce kdysi. Protože „kdysi“ je pro dnešní děti i druhá polovina dvacátého století. 

Má takováto kolekce i své vlastní poselství?

Myslela jsem na to, že Rosenthal prodává svůj porcelán do celého světa: do Ameriky, na Dálný Východ. Tam já teď posílám obraz středoevropské zimy a vánoční rodinné radosti. Porcelánka sídlí hned za českými hranicemi, jen kousek za horami. Máme stejné vzpomínky a tradice. Jazyk nás možná rozděluje, ale jinak máme s tamními lidmi mnoho společného. Kdysi v pravěku byly tyhle hraniční hory jakési ostrovy v bažinách po rozteklém ledovci. Tehdy nás neoddělovaly, ale naopak spojovaly. A takové by mělo být i motto mého porcelánu: spojovat, ne rozdělovat.